Danielové měli v Žebětíně pod cihelnou dva domky. Byli to Cigáni na dvě nebo tři vrstvy, a měli proto ve vobci domovský právo. Chodil tam děda do školy, otec tam chodil do školy a my jako děti sme tam taky chodily do školy. A starosta, velkej sedlák, nám byl za kmotra, všecky děti nesl ke křtu.
Dyž sme měli mít ten vodjezd, tak lidi nám dávali voblečení, jídlo, všecko možný nám snášeli. Né, voni nebyli rádi, že se nás zbavujou, voni z toho byli nešťastný.
Pak přijel autobus, v kterým bylo pět četníků. Místní se s nama loučili a nejeden měl slzy v očích. Byl to dojem, na který se ani po dlouhý době nedá zapomenout. Museli sme nastoupit a cestou přibrat v Bystrci ještě rodiny Růžičkových. Nevěděli sme, kam jedem, a bylo dobře, že sme nic nevěděli, co s nama bude.
Vodvezli nás na jatky do Brna a zavedli do velký stáje, kde už byly rodiny našich vrstevníků z Kostivárny, Maloměřic a z celýho brněnskýho vokresu. Dělali nám zapisování, votisky prstů, fotografování. Nakonec přijel na jatky vlak s vagóny pro dopravu dobytka. A jelo se! Zastávky byly štyři, z toho sme poznali jednu, byla to Ostrava. Pořád sme ale nevěděli, kam vlastně jedem.
Do Osvěnčína sme dojeli asi v 8 hodin večer. Vlak zastavil na rampě, která byla vosvětlená. Povotevírali dveře vagónů a za velkýho křiku a štěkotu psů nás povyháněli. Děti vodvezli nákladníma autama a my sme šli pěšky. Cesta trvala tak půl hodiny. Nacpali nás do jednoho bloku, kde sme měli garanténu. A taky nás tam stříhali a tetovali. Jídlo ani pití sme nedostali a každej musel vystačit jen z toho, co si přivezl s sebou.
Po garanténě nás dali na blok č. 20. Byl celej dřevěnej, vpředu vrata, vzadu vrata, a až úplně nahoře pod střechou obdélníkový vokýnka. Přes blok se táhl po podlaze cihlovej komín, vpředu kamna, vzadu kamna, takže dyž se tam zatopilo, měl se komínem vyhřívat celej vnitřek. Většinou se ale netopilo, a v bloku byla proto pořád zima a taky vlhkost. Komín sloužil pro rozdělování jídla, k odkládání věcí a pod. Jinak byly všude rozestavěný třípatrový bukše /slang. dřevěné palandy/. Na jedno patro se nás vešlo sedm a celkem nás bylo na bloku asi 400, později ale míň, protože bylo moc zemřelých; nebo nemocných na krankebáně /ve vězeňské nemocnici/, ti ale taky brzo umírali.
V Osvěnčíně bylo důležitý, abyste se dostal na prácu, protože to bývalo lepší na jídlo. Moje štěstí bylo, že sem se tam na takový práce dostal.
Pracoval sem třeba v kuchyni. Tam sme museli být už ve štyři hodiny ráno a ve velkých kotlech navařit čaj, voni tomu říkali po polsku grbata /správně má být herbata/. Uvařený čaj sme nalívali do fasů /beček/ a ty potom nosiči vodnášeli na bloky a prázdný zas vraceli zpátky. My už sme zatím vařili k vobědu řepu a brambory. Dyž byla řepa uvařená, nasypali sme do toho avo. To byl takovej prášek, možná mouka z kaštanů, a tím se to jako se zásmažkou zahušťovalo. Na chuť byla ta polívka strašná, ale hlad nutil jíst všecko. K večeři bývala štvrtka chleba a taková kostička margarínu na celý příští den, snědli sme to ale hned a zítřejší čaj sme potom snídali holej.
Vzadu za kuchyněma se vyhazovaly lupeny z řepy a šlupky z brambor. A ti muslimani (slang. vychrtlí, vyhublí vězni) se na všechny ty vodpadky vrhali a takle plnýma rukama je jedli. Nebo ty fase, co tam jich bylo vytahanejch! A voni do toho strčili hlavu a ted ty zbytky řepový polívky vylizovali. A žízeň, ta byla v lágru ještě horší než hlad. Osvěnčín to byl slín a bažina a vono se to tam teprv regulovalo. Dělal se štyři, pět metrů hlubokej příkop a do něho se ta voda potom vodváděla. Ta modrá voda se ale nesměla pít, i kdybyste měl sebevětší žízeň. A voni to pili, tak, z těch kaluží.
Kdo jedl kuchyňský vodpadky a napil se závadný vody, ten vobyčejně chytl nějakou nakažlivou nemoc a byl pryč. Nejvíc tam řádila úplavice a tyfus.
Pracovních komand /jednotek/ tam bylo moc. Ale musel ste se umět dostat, tak nějak prokličkovat, do malýho komanda, protože tam nebylo tolik heftlinků /vězňů/, a tím tam bylo trochu víc jídla. Dělal sem třeba v takovým komandě na glajzbánu /protahování železniční vlečky/. Tam nás bylo asi dvacet a voni měli fase na 30 l, tak sme dostávali víc tý řepový polívky.
Anebo rollwagen /valník/, u toho bývalo ještě menší komando. Tam stály vedle sebe nemocniční bloky, za každým blokem vrata a za vraty haldy mrtvých, co na těch blocích umírali. A my sme měli takovej vůz, velký kola, velká korba. Dyž sme ty mrtvole naházeli do toho rollwagen, u voje a takle na sobě sme měli provaze a dráty a za ty sme náklad vodtáhli k tomu spálení.
V Osvěnčíně mně postupně zemřeli matka, bratr, sestra a moc známých a přátel. Dyž sem zůstal sám, dostal sem se do pracovního transportu. Vodvezli nás do Buchenwaldu a vodsud do Dory a Harzungu . Teďka se už tlačila fronta, tak ven a na pochod smrti! Šli sme vod rána do večera a se skupinkou moravských Cigánů se mně podařilo utýct. Ve vesnici Borne nás nakonec vosvobodili americký vojáci.
Zkrácený a upravený text vzpomínkového vyprávění Antonína Daniela (1920-1988), které bylo uveřejněno v plném znění a v poněkud odlišné kompozici jako příloha k publikaci C. Nečas: Aušvicate hi kher báro (1992) – (s. 13 – 21) pod názvem „Bylo dobře, že sme nic nevěděli, co s nama bude“.