Romové žijí prakticky na celém světě, nejvíce však v Evropě a v Americe. V Evropě se jejich počet odhaduje na 4 až 9 milionů, některé zdroje uvádějí až 14. Jedná se o nejpočetnější menšinu žijící v Evropské unii.
Romové netvoří jednolité společenství, ale dělí se do celé řady skupin podle různých kritérií, je tedy vhodné mezi nimi rozlišovat, a nikoliv generalizovat.

Ve své pravlasti Indii byli Romové součástí tamního kastovního systému. Kastu nemohl člověk opustit (leda z ní být vyloučen), do ní se rodil a byly s ní spjaty určité profese, které její členové po generace vykonávali. Existuje předpoklad, že Romové nikdy netvořili jednolité společenství a že předkové Romů už v Indii patrně příslušeli k různým kastám.

Způsobů, jak dělit Romy do různých skupin, je mnoho, uvedeme si zde jen pár významnějších příkladů.

•    podle pojmenování
Nejběžnějším a nejrozšířenějším autonymem (sebeoznačením) je slovo Rom (více viz kapitola Pojmenování). I když se dnes některé skupiny k tomuto označení nehlásí, ke společnému původu a k základní identitě s Romy se hlásí všichni a to zejména, jde-li o rozlišení Rom-gádžo (nerom), jazyka nebo identity. Například Sintové, kteří si „Romové“ neříkají, mají pro svůj jazyk název Romanes. Označení Romové se nepoužívá dále třeba ve Španělsku –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ tamní Romové si říkají Cale (kalo = černý), finští Romové rovněž Kale, přestože s těmi španělskými nemají nic společného, podskupinou původem německých Sintů jsou Manušové (manuš = člověk) žijící převážně ve Francii, angličtí Romové nazývají sami sebe Romaničelové.
•    podle zvláštnosti dané skupiny
Někteří Romové si k pojmenování přidali přívlastek, který vyjadřuje nějakou zvláštnost jejich skupiny. Například Olaští Romové = Vlachi – podle rumunské Valachie, kde pobývali několik staletí, Chorachane Roma – Romové vyznávající islám nebo Bergitska Roma – podle něm. berg = hora, žijící v hornatém prostředí. 
•    podle profese
Mnohé romské skupiny se označují podle tradičního zaměstnání, které už ale v současné době nemusí vykonávat. Např. Ursari předváděli cvičené medvědy, Kalderaši byli kotláři, Lovárové se živili handlováním s koňmi. S vykonáváním různých profesí byl spojen různý společenský status. Nejlepší postavení měli hudebníci. Své tradiční profese si Romové přinesli s sebou z Indie, jednalo se zejména o kovářství, košíkářství, korytářství, koňské handlířství, výrobu cihel, metel, brusičství nožů. Olaští Romové se tradičně specializovali na koňské handlířství, ženy na věštění z ruky.
•    podle způsobu života
Podle způsobu života se Romové na území Československa dělili před zákazem kočování v roce 1959 na kočovné, polokočovné a usedlé. U nás to byly kočovné nebo polokočovné skupiny olašských Romů. Polokočovné skupiny měly přechodná obydlí, ve kterých se zdržovaly zpravidla pouze v zimním období. Po většinu roku se přemisťovaly v příznačných vozech – šiatrách, pokrytých plachtami a tažených koňmi, nebo putovaly pěšky a tábořily ve stanech. Kočovnictví provozovaly v souladu se zdroji své obživy (nejčastěji koňské handlířství), které jim však nezajišťovaly vše potřebné k existenci, a bývaly proto doplňovány různými formami drobného příživnictví. Usedlí Romové se usadili za vlády Marie Terezie a živili se provozováním svých profesí nebo drobnými službami gádžům – sedlákům z vesnic.
•    podle respektování pravidel tzv. rituální čistoty
Z tohoto hlediska se Romové dělí na čisté (žuže) Romy, kteří tato pravidla dodržují, a na nečisté (degeša) Romy, kteří je nedodržují. Více v kapitole Rituální čistota.
•    podle romštiny, kterou daná skupina hovoří
O tomto dělení více v kapitole Romština.

Romské skupiny na území Československa 
Čeští Romové
Tato skupina pobývala na území Čech už od konce 14., nejpozději od začátku 15. století. Mezi jejich tradiční profese patřilo koňské handlířství, výroba kotlů, broušení nožů nebo artistická produkce. Mluvili dialektem, který už v roce 1821 popsal lingvista Antonín Jaroslav Puchmajer. 

Moravští Romové
Romské rodiny žily převážně v oblasti jižní a jihovýchodní Moravy, kde už od dob Marie Terezie probíhal proces postupného usazování se. Inspirativní je příběh rodiny Danielových a Holomkových z Oslavan u Brna, prvních romských vysokoškoláků v českých zemích. Z těchto rodin vzešel středoškolský profesor, úřednice, či právník. 
Jak čeští, tak moravští Romové mluvili podobným dialektem, který je blízký dialektu slovenských Romů.
Před druhou světovou válkou žilo v českých zemích kolem šesti tisíc Romů. Během nacistické okupace se část z nich ukrývala u rodin na Slovensku, ale velkou část odvedli do pracovních nebo koncentračních táborů. Podle historika Ctibora Nečase přežilo jen necelých 600 původních českých a moravských Romů.

Němečtí Romové –⁠⁠⁠⁠⁠⁠ Sinti 
Převážně v příhraničních oblastech Čech a Moravy žila před válkou uzavřená skupina kočovných Sintů, kteří se věnovali zejména zábavnímu průmyslu a obchodu. Na české území migrovali z Německa, měli německá příjmení a odlišný dialekt romštiny ovlivněný významně němčinou. Před válkou se mezi německými a českými Romy uzavírala manželství. Tak jako čeští a moravští, i tito Romové byli během války téměř vyvražděni.
Po válce se vrátilo jen pár jednotlivců, kteří do současnosti žijí na různých místech Čech a Moravy, jádro své komunity (zpravidla vždy někoho z příbuzných) mají však mají v Německu. Jde stále o jednu z nejuzavřenějších romských komunit, která si udržuje svůj dialekt (mnohým Romům z ostatních skupin nesrozumitelný), do velké míry uzavírají manželství jen v rámci své skupiny a udržují přísná pravidla tzv. rituální čistoty (více viz kapitola Rituální čistota).

Olaští Romové
Ve Valachii a Moldavě žili Vlaši neboli "olaští Romové" (právě z názvu Valachie pochází pojmenování Olach) spolu s dalšími skupinami Romů zhruba čtyři století v otroctví. To bylo zrušeno definitivně v roce 1864 v nově ustaveném rumunském státě, který vznikl spojením Valachie, Moldavy a Sedmihradska. Po zrušení otroctví následovala jedna z velkých emigračních vln: různé skupiny Romů emigrovaly hlavně do Maďarska a do Ruska, odkud pak je války (1905, 1914–⁠⁠⁠⁠⁠⁠1918) a revoluce hnaly dál, do Švédska, do Španělska, do Francie, do severní i jižní Ameriky.
I k nám přicházeli už od poloviny 19. století Olaši z území dnešního Rumunska. Velká část z nich až do zákazu v roce 1959, kdy byli násilně usazeni, kočovala. Na rozdíl od jiných dnešních Romů si zachovávají svou řeč (olašský dialekt), pro mnoho dětí je stále romština jejich mateřským jazykem, a udržují své zvyky. Jsou velmi uzavření a nenechají mezi sebe jen tak proniknout cizího člověka. Kontakty olašských Romů s usedlými jsou málo časté. Díky své izolovanosti si olaští Romové zachovali instituce, které už u ostatních romských skupin zanikly. Mají svého krále, svůj soud (kris), přísná pravidla tzv. rituální čistoty (více viz kapitola Rituální čistota), role jednotlivých členů skupiny i jednotlivé rodiny jsou jasně dané. V současnosti se věnují zejména obchodu a podnikání ve službách a nabyté peníze investují často do zlata, které má svou hodnotu a je snadno přenosné (což se hodilo zejména v dobách kočování).

Slovenští Romové
Výraz Servika vychází ze slova "Serbika", "Serbos", "Serbija". Romové na Slovensku tak byli nazýváni, protože sem přišli ze Srbska. Některé rodiny se tu začaly usazovat už v šestnáctém století. Šlechtičtí majitelé Spišského hradu využívali "cikány" jako "beháre" - při lovu jim Romové nadháněli zvěř před pušku. Přitom byli povinni sbírat dříví v lese pro hrad, houby, lesní byliny a plody. Postupem času se usazovalo čím dále tím více romských rodin. Lze říci, že Servika Romové jsou usedlí už tři, čtyři století. Většina slovenských Romů se po generace živila kovářskou prací, hudbou, výrobou nepálených cihel, šňůrkařstvím a kartáčnictvím, v dalších rodinách se vyráběly koše, košťata, ženy byly vyšívačky a krajkářky. Pracovali i na poli pro sedláky, při stavbě cest, někteří obchodovali. Po roce 1918, kdy vznikla samostatná Československá republika, se Romům otevřely další obživné příležitosti. Některé romské rody začaly obchodovat s prasaty. Romští handlíři bydleli ve zděných domech v době, kdy i většina sedláků žila v domech z nepálených cihel, měli auta, což byl tehdy na slovenské vesnici zázrak. Už tehdy získal nejeden Rom vyšší vzdělání, mezi Romy se našli učitelé, inženýři. Na rozdíl od jiných evropských států okupovaných či řízených nacistickým Německem nepostihla za druhé světové války Romy na Slovensku genocida, i když byli pronásledovaní a diskriminovaní: odvody do pracovních táborů, vysidlování "cikánských osad" z obcí, zákaz vstupu do měst atd. Romové se účastnili Slovenského národního povstání, někteří byli i partyzány. Asi třetina Romů, kteří až do konce války žili na Slovensku, přišli postupně do Čech. Žijí tu už několik generací, a proto se ti mladší už nepovažují za Romy slovenské, nýbrž české.
Dialekt slovenských Romů má spoustu poddialektů a je to nejhojněji užívaný dialekt na území bývalého Československa. Existuje i uznaný pravopis tohoto jazyka (více viz kapitola Romština).

Maďarští Romové
Název Ungrika pochází z výrazu Ungros ("Maďar"). Bývají tak označováni Romové, kteří mluví tzv. maďarským dialektem romštiny a/nebo maďarsky. Podobně jako slovenští Romové jsou usedlí už nejméně tři století. Sídlili ve svých perech - osadách u vesnic a u měst. Dnes samozřejmě bydlí mnoho rodin mezi gádži. Hudba byla jejich tradiční profesí, hudbou se proslavili po celém světě. Dříve hráli maďarským šlechticům, kteří měli na Slovensku své panství. Další profesí maďarských Romů bylo kovářství. Podobně jako mezi slovenskými Romy se některé rodiny živily košíkářstvím, výrobou košťat. Protože je na jižním Slovensku úrodná půda, kde zemědělci pěstují melouny, dýně, papriky, rajčata, začaly některé romské rodiny obchodovat se zeleninou. V roce 1939 se jižního Slovenska zmocnilo Maďarsko. Maďarsko bylo spojencem nacistického Německa. Na Romy se vztahovaly válečné zákony. Romští muži byli odváděni do armády podobně jako ostatní a posíláni na Ruskou frontu proti Rusům. Až do září 1944 nechával státník Miklós Horthy Romy na pokoji. Když se na konci války zmocnil vlády fašista Ferenc Szálasi a jeho strana "šípových křížů", začali posílat Romy do koncentračních táborů. Po válce se i maďarským Romům otevřely Čechy. Tradiční ekonomické vazby mezi Romy a sedláky narušila válka a poté komunizmus. Tradičními profesemi se Romové neuživili. Proto odjelo i mnoho maďarských Romů za prací a za bydlením do Čech podobně jako Romové slovenští a Olaši.
V současnosti žijí v České republice zejména slovenští Romové (Servika Roma, cca 75-85 % místních Romů), olaští Romové (přesněji jejich podskupina Lovárové, cca 10 %), zbytek zastupují tzv. maďarští Romové (Ungrika Roma), zbytky původních českých a moravských Romů (z nichž převážná většina nepřežila holocaust) a němečtí Sintové.

Doporučená literatura:
http://rombase.uni-graz.at/cgi-bin/menu.cgi?lang=cs&cat1=ETH&cat2=ETH-G…
Frydrýšková, Kristýna: Rituální čistota u Romů. Diplomová práce FF UK, Volyně 2010
Horváthová, Jana: Kapitoly z dějin Romů. Praha, 2002