METODIKA A DOKUMENTY KE STAŽENÍ
Jakou hodnotou je pro Romy vzdělání?
Během krátkého času se zcela změnila situace Romů, co se týká způsobů obživy i kvality vzdělání. Tradiční řemesla, jako bylo kovářství, košíkářství, obchodování s koňmi, ruční výroba hudebních nástrojů, kartáčnictví, brusičství nožů, drátenictví, loutkoherectví a jiné specializované profese, ztrácela v době tovární výroby a zvyšující se dostupnosti masové zábavy na možnostech uplatnění. Romské děti již nedostávaly své profesní vzdělání od rodičů, ale nezískaly ani kvalitní akademické vzdělání ve školách. Drtivá většina z nich vyšla jen základní školu a nepokračovala ani na učební obor – dívky proto, že byly potřeba „k ruce“ doma u mladších sourozenců nebo se samy stávaly velmi časně matkami, chlapci zase kvůli tomu, aby co nejdříve nastoupili do práce (byť nekvalifikované) a pomohli živit ostatní členy rodiny.
Vezměme to od samého počátku dějin Romů. Podle vědeckých poznatků, které nám dává především komparativní lingvistika při zkoumání romského jazyka a historie specializovaná na dějiny Jižní Asie, Blízkého Východu a Byzantskou říši, není pochyb, že Romové pocházejí z Indie. V době, kdy ze své pravlasti odcházeli, vládl na tamním území přísný kastovní systém. Čtyři hinduistické varny (1. kněží, 2. bojovníci a panovníci, 3. obchodníci, statkáři a řemeslníci a 4. sluhové, dělníci a poskytovatelé služeb) se dělily – a dodnes dělí – na mnoho džátí neboli kast. Hinduisté věří, že se člověk do určité kasty narodí na základě své minulé karmy (souhrnu činů a rozhodnutí z předchozích životů) a ta je mu dána po zbytek života. Kasta, do které rodina patří, tradičně předurčuje povolání svých členů, to, s kým se mohou stýkat, dokonce i výběr budoucích partnerů. V kastovním systému vládnou složitá pravidla, kdo se s kým smí stýkat, co smí a nesmí jíst, jak se musí chovat. Kdo se narodil například do kasty koželuhů, je vychováván k tomu, že se sám v dospělosti bude živit zpracováním kůže, bude se stýkat s lidmi především ze stejné kasty nebo jí velmi blízké, a jeho potomci se také stanou koželuhy. Každá kasta má na tomto světě svůj nezastupitelný úkol – tím je důležitá pro ostatní a k hlavnímu tabu patří zákaz vykonávání činností, které přísluší jiné kastě. Toto uspořádání společnosti v Indii je velice stabilní a funguje tam již více než tři tisíce let. Předkové dnešních Romů pocházeli především z kast řemeslníků, drobných obchodníků a poskytovatelů služeb, ačkoli se najdou historici, kteří zastávají názor, že některé romské rody pocházejí i z kast, které patří do varny bojovníků a králů. Jejich tradičními profesemi byly kovářství (kasta Gáde Lohárů), hudební a artistická produkce (např. Dom-Mírásíové, Badiové), obchod se solí a jiným zbožím (Bandžárové), chovatelství hadů a využití hadího jedu pro léčbu (Sapéré), obchodování s dobytkem, léčitelství a další. Vědci se domnívají, že patřili ke skupině zvané Domové, která v Indii žije dodnes.
Tradiční romské komunity ve světě i u nás si dlouho udržely některé zvyky a vzorce sociálního chování, které si přinesli ze své pravlasti. Ještě v době před první světovou válkou se v romských rodinách řemeslo zásadně dědilo. Mnozí Romové dodnes mezi sebou rozlišují, kdo patřil k rodu slavných kovářů a která rodina je odnepaměti muzikantská (kovářství a hudební produkce patřily vždy mezi nejváženější tradiční profese), přestože její současní členové již tato povolání nevykonávají. Srovnejme si, jak se liší život mladého člověka, který ví, že po otci jednou zdědí jeho řemeslo, a jiného, který si své povolání vybere z celé palety možností:
- Ten první, řekněme budoucí kovář, se od malička motá kolem tatínka, sleduje ho při práci, vidí, jak se co dělá. Učí se podávat tátovi správné nástroje, tahat měchy při kutí železa, vyndávat vychlazené výrobky z kádě s vodou. Jak roste, tatínek mu svěřuje stále složitější a zodpovědnější činnosti, až se postupně stane přinejmenším stejně dobrým kovářem, jako byl jeho táta, děd, praděd. Je mistrem svého oboru – ale klasickou školu, s vyučováním od osmi do dvou, se zkouškami a domácími úkoly, k tomu vůbec nepotřeboval.
- Naproti tomu ten, který si své povolání má zvolit, musí se připravovat na všechny možné varianty. Neví ještě, zda se stane řemeslníkem (a v jakém odvětví?), zahradníkem, biologem, učitelem, prodavačem, nebo právníkem. Musí se tedy učit všechno, aby věděl, jak se rozhodnout, až přijde čas. Matematiku, jazyky, chemii, přírodopis i nauky. To všechno je velmi těžké naučit se od svých rodičů, kteří již své povolání mají a nesouvisející obory příliš nepotřebují. Musí se tedy učit vše přinejmenším v rozsahu základní školy, než se poprvé rozhoduje, jakým profesním směrem se vydá.
Asi chápete, kam mířím – v romských rodinách po celá staletí až do poloviny 20. století, kdy se Romové začali odklánět od svých tradičních profesí, školní vzdělání nejen nepotřebovali, ale bylo by pro ně přítěží v přípravě na jejich povolání. Je to teprve pár generací, po které se Romové učí orientovat se na nepřehledných možnostech trhu práce a v široké paletě oborů oficiálního vzdělání. Z historického hlediska jen nepatrný zlomek času, který měli na změnu vzorců chování, které s sebou jejich kultura nesla stovky let a tisíce kilometrů téměř nezměněné.
Od 14. století nacházíme zmínky o Romech na území dnešních Čech a Moravy. Tehdejší obyvatelé k nim rozhodně nebyli přátelsky naklonění. Romské skupiny byly většinou vyháněny a při chycení je čekaly kruté tresty. Nejhůře na Romy tato opatření dopadala koncem 17. a v první polovině 18. století. První vlaštovkou zlepšení jejich postavení byla asimilační politika Marie Terezie v druhé polovině 18. století. Postupně se dopracovala k tomu, že Romové měli být usazováni na území jejího panství, zejména v Uhrách a Sedmihradsku. Měli pracovat v zemědělství, oblékat se jako ostatní, plnit povinnosti vůči vrchnosti a vůči církvi. Nesměli mluvit svou řečí. Byli usazováni tak, aby v každé obci byla pouze jedna romská rodina. Marie Terezie jim nabídla půdu k obdělávání a kněžím bylo uloženo dbát o jejich vzdělávání a dobré mravy. Těm Romům, kteří neměli o takový přístup zájem, hrozily tresty, jejich děti jim byly odebrány a dány na výchovu do majoritních rodin. Českých zemí se však její reforma příliš nedotkla. Čeští Romové nadále kočovali a mnohé rodiny Moravských Romů již delší dobu žily usedle a integrovali se mezi majoritní obyvatelstvo.
Marie Terezie proslula také uzákoněním školní docházky v roce 1774. Povinnost školní docházky se vztahovala také na rodiny usazených Romů. Do romských kulturních tradic však vůbec nezapadala. Chlapci se potřebovali učit rodovému řemeslu, a ne vysedávat ve škole nad krasopisem či latinou. A dívky se již v útlém věku učily vařit, starat se o mladší sourozence a pomáhat mamince s chodem domácnosti. Učitelé navíc mnohdy neviděli ve škole romské děti příliš rádi – mluvily jiným jazykem, měly odlišné zvyky a způsoby a učitelé si s nimi nevěděli rady. Často se tak stávalo, že ani jejich absence nikdo příliš neřešil.
Podobná situace pro romské děti přetrvávala ještě hodně dlouho, v podstatě až do druhé světové války. Za první republiky, v roce 1923, napsal moravský Rom Jan Daniel osobní dopis prezidentu Masarykovi, v němž žádal o zajištění školní výchovy romských dětí. Zpočátku se zdálo, že nebude dostatek vůle u krajských úřadů tento podnět vyslyšet, v důsledku však vedl k pozdějšímu vzniku škol a tříd pro romské žáky na Slovensku a v Užhorodě.
Druhá světová válka s sebou přinesla téměř úplné vyvraždění Romů v Čechách a na Moravě. Nacistickou genocidu přežilo asi 10 procent původního romského obyvatelstva v českých zemích – méně než 600 osob z původního počtu 6,5 tisíce.
Po roce 1945 do Čech začali přicházet Romové, aby pomohli oživit průmysl zničený válkou. Přicházeli z chudých zemědělských oblastí Slovenska, kde sice byli již do určité integrováni (sedláci je využívali jako užitečnou pracovní sílu v hlavní sezóně, ostatní obyvatelé si od romských řemeslníků kupovali jejich výrobky), avšak nebyli rovnoprávnými členy společnosti. Mnozí z nich byli negramotní nebo absolvovali jen pár ročníků základní školy. Hovořili většinou doma romsky a k tomu také slovensky či maďarsky. Čeština pro ně byla sice srozumitelným, ale přesto cizím jazykem (více v textu věnovanému romštině).
Komunistická vláda, která se chopila moci po roce 1948, prosazovala tvrdou asimilaci Romů, což se projevovalo i v oblasti vzdělávání. Jakákoli odlišnost se v době socialismu netolerovala. Všichni byli bráni jako stejní a tak se k nim také přistupovalo. Potřebám dětí, které se nějakým způsobem vymykaly z průměrnosti, tedy i specifickým potřebám romských dětí, vycházejícím z jiného kulturního i jazykového zázemí, nebyla věnována pozornost nebo byly přímo potlačovány – povinností každého žáka mělo být se přizpůsobit. Neplnění povinné školní docházky bylo trestáno různými způsoby – od peněžitých pokut až po trestní stíhání rodičů. Za takovýchto podmínek nebylo možné očekávat, že si Romové vybudují pozitivní vztah ke školnímu vzdělání a k majoritní společnosti vůbec.
Bylo velmi častým jevem, že základní školy se ani nesnažily romské děti vyučovat a rovnou je posílaly do tzv. zvláštních škol, které byly ve skutečnosti určeny pro děti s mentálním handicapem. Množství vědomostí, které děti mohly ve zvláštních školách získat, bylo mnohem menší než na běžné základní škole. Tím měly výrazně omezené možnosti, jakou školu či povolání si po absolvování povinné školní docházky mohou zvolit. Ke škodě věci se na zvláštních školách romským dětem dařilo při povrchním pohledu lépe. Nebyly na ně kladeny vysoké požadavky, takže i přes svůj případný jazykový a sociální handicap mezi mentálně handicapovanými dětmi snadno vynikly; ve zvláštní škole se často romských dětí sešlo mnohem více než na běžné základní škole v tom místě, cítily se proto bezpečněji, než děti ze „základky“, kterých bylo na celé škole jen pár, a snadno se stávaly terčem šikany nebo stály mimo kolektiv ostatních. Z toho důvodu následně některé romské matky dávaly i šikovné a chytré děti do zvláštních škol dobrovolně, aby se cítily lépe – neuvědomily si, jak moc je tím limitují do budoucna a vlastně na celý život. Chyba však byla na straně školství, které jim nedokázalo zajistit bezpečné a přijímající prostředí pro studium.
Během krátkého času jedné či dvou generací se zcela změnila situace Romů, co se týká způsobů obživy i kvality vzdělání. Tradiční řemesla, jako bylo kovářství, košíkářství, obchodování s koňmi, ruční výroba hudebních nástrojů, kartáčnictví, brusičství nožů, drátenictví, loutkoherectví a jiné specializované profese, ztrácela v době tovární výroby a zvyšující se dostupnosti masové zábavy na možnostech uplatnění. Romské děti již nedostávaly své profesní vzdělání od rodičů, ale nezískaly ani kvalitní akademické vzdělání ve školách. Drtivá většina z nich vyšla jen základní školu a mnohé nepokračovaly ani na učební obor – dívky proto, že byly potřeba „k ruce“ doma u mladších sourozenců nebo se samy stávaly velmi časně matkami, chlapci zase kvůli tomu, aby co nejdříve nastoupili do práce (byť nekvalifikované) a pomohli živit ostatní členy rodiny. Ani státní zřízení nijak nemotivovalo k dalšímu a kvalitnějšímu studiu. Zejména v počátcích komunistického režimu byla velebena manuální práce, zatímco slovo „inteligence“ se stalo téměř nadávkou. Pracovníci v nízce kvalifikovaných, manuálních profesích jako horníci, kopáči nebo dělníci v továrnách měli srovnatelné, ne-li vyšší platy než lidé s vysokoškolskými tituly.
Za socialismu musel být každý zaměstnán, vznikala proto často i zcela uměle vytvořená pracovní místa a nikdo nezůstal bez práce a tedy bez výdělku. Systém státních podpor (novomanželské půjčky, přídavky na děti apod.) motivoval mladé Romy daleko víc k zakládání rodin, než k dalším letům školy, která pro ně navíc nebyla nijak přátelská. Tak nikdo nebyl okolnostmi nucen k dosahování kvalitního vzdělání jako předpokladu nalezení dobrého zaměstnání.
ŠOTOLOVÁ, Eva. Vzdělávání Romů. Praha: Karolinum, 2013. ISBN 9788024619095
FABIÁNOVÁ, Tera. Jak jsem chodila do školy – Sar me phiravas andre škola. České Budějovice: Nakladatelství a vydavatelství ÚDO ve spolupráci se Společenstvím Romů na Moravě, 1992. ISBN 80-901184-0-2
Ministerstvo školství a tělovýchovy ČR. Školský zákon v aktuálním znění [online]. Dostupné z: http://www.msmt.cz/dokumenty-3/skolsky-zakon-ve-zneni-ucinnem-od-15-2-2019
Rada vlády ČR. Rada vlády pro záležitosti romské menšiny [online]. Dostupné z: https://www.vlada.cz/cz/pracovni-a-poradni-organy-vlady/zalezitosti-romske-komunity/uvod-5779/
Člověk v tísni. Vzdělávání Romů v ČR. Projekt Varianty [online]. Dostupné z: https://www.pf.jcu.cz/stru/katedry/pgps/ikvz/podkapitoly/b02romove/18.pdf
Lidská práva. Diskriminace Romů v českém vzdělávání [online]. Dostupné z: http://www.lidskaprava.cz/student/all-topics/clanky/diskriminace-romu-v-ceskem-vzdelavani
FRA. Agentura EU pro základní lidská práva. Vzdělávání: situace Romů v jedenácti členských státech EU. Průzkum romské populace – Zaměřeno na údaje [online]. Lucemburk, Úřad pro publikace Evropské unie. Dostupné z: http://publications.europa.eu/resource/cellar/5db33bbf-e951-11e8-b690-01aa75ed71a1.0004.04/DOC_2
Slovo21. Inspirace pro inkluzi na pražských školách [online] Dostupné z: http://www.slovo21.cz/images/foto_clanky/inkluze/Brozura_A5_web.pdf
Nová škola, ops. Naše projekty [online]. Dostupné z: http://www.novaskolaops.cz/projekty/