Romština

Romština, tedy romský jazyk (e romaňi čhib), patří do rodiny indoevropských jazyků, je příbuzný například s hindštinou, marvárštinou či paňdžábštinou. Do stejné jazykové rodiny patří i jazyky slovanské či germánské. Je však jazykem indickým, proto se od češtiny či němčiny výrazně liší. Evropští Romové opustili Indii před více než tisícem let, a tak se pochopitelně romština vyvíjela jinak, než ostatní indické jazyky – patří do skupiny novoindických jazyků.

Během staletí se u různých skupin Romů začala řeč vzájemně odlišovat, možná už z Indie odcházely různé skupiny s určitými odlišnostmi v jazyce, proto dnes existují různé dialekty (nářečí) romštiny. Některé jsou si blízké, jiné dost vzdálené. V každém romském dialektu existuje určité množství přejímek, nelze tedy říct, že by některý z dialektů romštiny byl původnější než některý jiný. Například někteří Romové věří, že olašská romština je v porovnání s romštinou slovenskou archaičtější. Ve skutečnosti olašská slova vnímaná jako původní jsou často pouze přejímkami z rumunštiny, např. luma (svět).

Stejná věta se v podobných dialektech liší jen v drobnostech, zatímco ve vzdálenějších může být vzájemně nesrozumitelná, a i v jednotlivých dialektech existují místní rozdíly ve výslovnosti i slovní zásobě:

Mimo to jsou skupiny Romů (například angličtí Romanichals, skandinávští Kale nebo španělští Calé), kteří ke komunikaci používají kromě majoritního jazyka tzv. pararomštinu, vzniklou smísením gramatiky jazyka dané země a romských slov. Nejde o mateřský jazyk ani o etnolekt, spíše o tajný nebo symbolický jazykový kód, který se příslušníci skupiny učí často až v dospívání.

Na území Čech nejvíce Romů hovoří severocentrálním („slovenským“) dialektem romštiny (70-80%), dále olašským (10%) a jihocentrálním („maďarským“) dialektem (5-10%).

Romská abeceda připomíná českou, také se podobně vyslovuje:
A, B, C, Č, ČH, D, Ď, DŽ, E, F, G, H, CH, I, J, K, KH, L, Ľ, M, N, Ň, O, P, PH, R, S, T, TH, U, V, Z.

Samohlásky znějí uzavřeněji, v některých případech slyšíme čípkové, tvrdé CH. Navíc zde vidíme přídechové hlásky ČH, KH, PH, TH. Čteme je podobně, jako se píší. Jsou významotvorné: čhar (popel) / čar (tráva), kher (dům) / ker (dělej), pherel (čerpat vodu) / perel (padat), thav (niť) / tav (vař). Hláska Ľ se vyslovuje měkce stejně jako její slovenská obdoba. Naopak nenajdeme hlásku Ř a dvojhlásky AU, OU, EU a tvrdé a měkké I/Y se výslovností ani písemně nerozlišuje. Romština má stejně jako čeština měkké souhlásky, které se však vždy píší s háčkem: ďives (den), paňi (voda), ňebos (nebe) apod.

Stejně jako čeština, je romština flektivní (ohebný) jazyk. Má osm pádů; ten osmý, ablativ, vyjadřuje přibližně „směr z/od někoho, něčeho“ (pheň/pheňatar – sestra/od sestry, Praha/Prahatar – Praha/z Prahy). Pády se používají trochu odlišným způsobem, než jsme zvyklí z českého jazyka, velmi často nahrazují předložky. Romština si vystačí jen se dvěma rody: mužským a ženským, zato však má navíc jeden slovní druh, a to mluvnický člen.

Romština přejala mnoho slov z jazyků, s nimiž se Romové v historii setkávali. Slova začleněná do romštiny z okolních jazyků označovala často to, co bylo Romům do té doby neznámé (podobně jako čeština přejala slova notebook, chat nebo youtuber), případně nahradila slova původní, když vliv majoritního jazyka převážil (například původní výraz pro tvrdý alkohol tharďi byl po usazení na Slovensku zčásti nahrazen výrazem paľenka).  Všechny dialekty, jimiž mluví různé skupiny Romů ve světě (vyjma Dómů žijících v arabských zemích), obsahují velké množství slov přejatých z řečtiny. Důvodem je několik staletí trvající pobyt Romů na území Byzantské říše, kde byla řečtina spolu s latinou hlavním komunikačním jazykem. O čilém obchodním ruchu mezi Romy a místním obyvatelstvem svědčí nejen mnoho přejímek z oblasti tradičních romských řemesel, ale i číslovky 6-10.

V Byzantské říši jsou Romové poprvé zmiňováni v 11. století a dostávají zde pojmenování, pod kterým jsou známi později v Evropě. Toto pojmenování mělo od počátku hanlivý nádech, bylo totiž původně církevním označením pro heretiky, „nedotknutelné“: Athinganoi, Acingani. Z tohoto slova jsou odvozovány názvy Cigán, Cikán, Zigeuner, Цыган atp (1).

V Byzanci žila také početná arménská komunita, se kterou zřejmě Romové přicházeli hojně do styku, o čemž svědčí skupina arménských přejímek: kotor – կտոր [ktor] (kus), momeľi – մոմ [mom] (svíčka), thagar – Թագավոր [t’agavor] (král) ad.  Řecká a arménská slova, podobně jako ta ze západoíránských jazyků: angrusťi (prsten), bacht (štestí) se do romštiny vřadila tak pevně, že se gramaticky chovají jako původní, indická slova a objevují se téměř ve všech romských dialektech.

Přejímky z pozdější doby mají odlišný gramatický rámec, chovají se v jazyce jinak než původní, stará slova. Novější přejímky v severocentrální (slovenské) romštině pocházejí především z maďarštiny (bašaviben – zábava, šargo – žlutý, Karačoňa – Vánoce), slovenštiny a češtiny (mačka – kočka, švicinel – svítit, učiťeľka – učitelka, telefonos – telefon, počitačis – počítač). Specifikem olašských dialektů, daným poměrně dlouhým pobytem této skupiny v oblasti Valašska (dnešní Rumunsko a Moldávie), jsou přejímky z rumunštiny, které naopak v neolašských dialektech chybějí.

Mimo to vznikají tzv. neologismy, tedy romské výrazy pro skutečnosti, pro které dosud v romštině adekvátní výraz neexistoval nebo byl přejatý z jiného jazyka. Tak například v romštině existuje přejímka ze slovenštiny kňižka (kniha) i následně utvořený neologismus genďi z romského výrazu genel (číst). Zejména v publicistice a zpravodajství se objevují neologismy, snažící se imitovat styl médií, a vznikají výrazy jako akanutňipen (z příslovce akana – nyní), které ne vždy respektují přirozenou strukturu jazyka a mohou působit poněkud šroubovaně.

Ovlivnění mezi jazyky bývá vzájemné. Proto i ostatní jazyky přejaly některá slova z romštiny: v češtině například lóve (love – peníze), čokl (džuklo – pes), kulový (khul – výkal), dylina (dilino – hloupý), v angličtině zase lollipop (lízátko, z loli phab – červené jablko(2)) nebo pal (kamarád, z phral – bratr).

(1) Další označení jsou odvozena od domnělé země jejich původu: Podle Egypta v řečtině (γύφτος), angličtině (Gypsy), španělštině (Gitano), vypůjčené do francouzštiny (Gitan) pro skupiny přicházející ze Španělska. Další zemí jsou Čechy (la Bohème) a od ní odvozený jiný francouzský výraz (Bohémien).

(2) Podle zjištění přední české lingvistky a romistky M. Hübschmannové prodávali Romové na území Anglie jablka obalená v cukrové polevě a napíchnutá na špejli; z jejich vyvolávání „Loli phab!“ (červené jablko!) se zrodil název lollipop.

V 1. polovině 20. století na území ČR převládal v romštině dialekt český, moravský a sintský (německý). Během druhé světové války došlo ke genocidě Českých a Moravských Romů (velké písmeno užito, protože jde o název subetnické skupiny). Z původního počtu přibližně 6500 Romů nepřežilo řádění německých nacistů a jejich českých pomahačů téměř 6000 osob, tedy přes 90 % Romů. Přeživší a jejich následné generace se jazykově asimilovali (tj. svůj původní jazyk již aktivně nepoužívají a hovoří majoritním jazykem). Původní dialekt dnes můžeme znát už jen díky tehdejším příručkám a slovníkům, či unikátnímu romskému překladu Skutků apoštolských, který vytvořil Moravský Rom Antonín Daniel v roce 1936.

Romský etnolekt češtiny

Po skončení 2. sv. války došlo k hromadným přesunům Romů ze Slovenska za prací na území Čech a Moravy, v menší míře přicházeli do Čech také Romové olaští. Zatímco olaští Romové hovořili především romsky a s ostatními skupinami obyvatel se příliš nestýkali, Romové ze Slovenska byli obvykle bilingvní, tj. ovládali dva jazyky: romštinu a slovenštinu. Češtině rozuměli, ale byla pro ně cizím jazykem, kterému se učili zejména od svých spolupracovníků a sousedů. Málokdy šlo o spisovný jazyk na vyšší úrovni, spíše o hovorový s mnoha slangovými a vulgárními výrazy. Rodičům bylo zakazováno hovořit na děti romsky, tedy původní, bohatou mateřštinou. Pokud podlehli nátlaku, hovořili na děti směsicí tří různých jazyků, a ty pak neovládaly dobře ani jeden z nich. Výsledkem je tzv. romský etnolekt češtiny, který je tvořen kombinací slovenských a českých slov (často nespisovných), zčásti naroubovaných na gramatické zákonitosti romštiny – podobně jako se to stává každému, kdo se učí cizí jazyk. V některých rodinách se tento etnolekt stal svým způsobem novou mateřštinou a předává se na další generace. Typické odlišnosti od standardní češtiny jsou v přízvuku (podle vzoru romštiny na předposlední slabice), výraznější intonaci, záměně určitých hlásek (Ž namísto Ř), ale zejména v interferenci (ovlivnění) slov i gramatiky těchto jazyků. Ta se ovšem může objevit i v projevu Romů, kteří jsou plně bilingvní. Například v romštině slovo baro může nést více významů: velký, dlouhý, hluboký, vysoký, ale také příslovce velmi. Z toho pak mohou vznikat nepřesná vyjádření typu: „Ona má velké vlasy.“ Potíže může činit správné určení rodu (v romštině je slunce, cesta či voda mužského rodu, naopak oko, jazyk nebo vítr rodu ženského; střední rod romština nemá). Slovesa mohou mít jiné významové pole, jako třeba sloveso anel – (při)nést, (při)vést, (při)vézt, díky čemuž pak vznikne věta „Přinesli jsme syna do školy.“ V češtině neexistující 8. pád i rozdílné užití ostatních pádů a předložek také způsobuje potíže: „Jsem starší od svojí sestry.“, „Sněz polévku se lžící.“, „Budu hrát fotbal bráchou.“ apod. Romové měli příležitost navazovat sociální vztahy spíše s nižšími sociálními vrstvami příslušníků majority, díky čemuž je u Romů obecně posunutá hranice vnímání vulgárnosti některých slov. Ta, která jsou v češtině považována za „sprostá“, Romové tak silně nevnímají, přestože tatáž slova v romštině by nikdy před váženými osobami či osobami druhého pohlaví nevyslovili.

Jako se neposmíváme někomu, kdo dělá chyby v cizím jazyce, je stejně hloupé vysmívat se Romům, kteří se podobných chyb dopouští v češtině. Vhodným řešením je přistupovat k etnolektu jako ke svébytnému nářečí, které je ve svém referenčním rámci plně funkční. V takovém pojetí není třeba mluvit o chybách, ale o rozdílech, a při vyučování češtiny jen upozorňovat, v jakém prostředí je použití etnolektu na místě a kde je vhodnější použít spisovný výraz.

Romské obrození a novodobý rozvoj romštiny

V době tzv. Pražského jara a zejména od pádu komunismu došlo u nás k prvnímu etnoemancipačnímu procesu (obrození romštiny a romské kultury). Romština, která byla do té doby předávána pouze ústně, se v roce 1971 dočkala své první kodifikace (sjednocení písemné podoby jazyka). Vychází ze severocentrálního (slovenského) dialektu a dnes se hojně užívá v romské literatuře, která vzniká na území Česka a Slovenska. (Další pokus o kodifikaci romštiny představil v roce 1990 Marcel Courthiade. Jeho cílem bylo nalezení společného „mezinárodního“ dialektu. Jeho kodifikace byla oficiálně přijata Mezinárodní romskou unií, avšak zatím našla především formální uplatnění, v literatuře či běžném užití nikoli.)

Zejména díky podpoře české lingvistky a romistky doc. Mileny Hübschmannové, která se v kodifikaci severocentrální romštiny angažovala především, našli romští autoři odvahu a prostor publikovat knihy a tiskoviny ve svém rodném jazyce. Po několika letech, v době normalizace, byla však tato možnost opět uzavřena a zůstala nedostupná až do pádu komunismu v roce 1989. Od té doby vyšlo již mnoho kvalitních romských literárních děl, byl vydán Romsko-český a česko-romský slovník i učebnice romštiny.

Současný stav romštiny na území ČR

Romština zažila několik období, kdy byla tvrdě potlačována a zakazována (např. za vlády Marie Terezie a později v době komunismu). I z toho důvodu dnes romsky plynule mluví především starší generace; současná mládež a děti často romsky rozumí, ale samy považují za svou mateřštinu češtinu a romsky ovládají spíš jednotlivá slova, fráze, případně texty písniček. Ve větší míře se romština jako živý jazyk zachovala u olašských Romů.

Mnoho vzdělaných Romů usiluje o zachování jazyka. Angažují se ve vydávání romských periodik, spravují webové stránky a profily na sociálních sítích nebo pořádají literární soutěže v romském jazyce. Díky Chartě menšinových jazyků, kterou Česká republika podepsala v roce 2000, je romský jazyk pod ochranou a podporou státu, v romštině vycházejí knihy a romština se vyučuje i na vysokých školách. Romština tak může i nadále zůstat bohatým a živým jazykem.

Romaňi čhib (romský jazyk), te vakerel romanes (hovořit romsky)
Odhadovaný počet mluvčích romštiny: 6,6 mil. na světě (odhady kolísají mezi 4,5 – 11 mil.),
z toho cca 160 tisíc v ČR (asi 50% Romů romsky nehovoří)
Neexistuje jednotná celosvětová romština – vývojově vzniklo několik „větví“ jazyka, dialektů.
Písemná podoba využívá toho písma, které je obvyklé v jazyce země, kde se daná jazyková skupina vyskytuje – latinka, cyrilice ad. Existují dvě kodifikace – československá (1971) a mezinárodní (1990).

Romská přísloví:

Bokhalo jilo goreder sar bokhale goja. (Hladové srdce je horší než hladová střeva.)
Kas nane maro – čoro, kas nane goďi – mek čoreder. (Kdo nemá chléb, je chudý, kdo nemá rozum, je ještě chudší.)
Dilino phenel, so džanel, goďaver džanel, so phenel. (Hlupák říká, co ví, moudrý ví, co říká.)
The bango kašt del učhal. (I křivý strom dává stín.)
Te o gadžo mardo, ta o Rom duvar. (Když je gadžo bit, tak Rom dvojnásobně.)

ŠEBKOVÁ, Hana. Romaňi čhib. Učebnice slovenské romštiny. Praha: Fortuna,1999. ISBN 80-7168-684-0
HÜBSCHMANNOVÁ, Milena, Hana ŠEBKOVÁ a Anna ŽIGOVÁ. Romsko-český a česko-romský kapesní slovník. Praha: SPN, 1991. ISBN 80-04-21768-0.
HŰBSCHMANNOVÁ, Milena. Šaj pes dovakeras – Můžeme se domluvit. Olomouc: Univerzita Palackého, 2002. ISBN 80-244-0496-6
BOŘKOVCOVÁ, Máša. Romský etnolekt češtiny. Praha: Signeta, 2006. ISBN 8090332536
Rombase. Dostupné na [http://rombase.uni-graz.at/]
Romština na interaktivní vzdělávací platformě Quizlet [online]. Dostupné z: https://quizlet.com/subject/rom%C5%A1tina/
Romistika na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy [online]. Dostupné z: https://kses.ff.cuni.cz/cs/katedra/struktura/romistika/
ELŠÍK, Viktor. Viktor Elšík: Tváře romštiny. Romano Voďi [online]. Dostupné z: http://www.romea.cz/cz/zpravy/viktor-elsik-tvare-romstiny