METODIKA A DOKUMENTY KE STAŽENÍ
Romský holokaust a období Protektorátu Čechy a Morava
Vznik Československé republiky v roce 1918 znamenal pro mnohé národnostní menšiny jejich oficiální uznání. Pro Romy, kteří na tomto území žili po staletí, však nikoliv. Společností byli mnohdy považováni za „metlu venkova“ (1), potulné „cikány“ štítí se práce, lidi na samém okraji společnosti páchající různé kriminální delikty (2). Necelých deset let po vzniku Československa byl vydán Zákon o potulných cikánech (3), jehož cílem bylo evidovat všechny kočující „cikány a jiné tuláky práce se štítící“, mít je pod policejním dohledem a uvést do praxe případná opatření (např. uvěznění za potulku, odebrání dětí). Na základě zákona byl během dvou let proveden soupis potulných „cikánů“, na jehož podkladě pak byly vydávány tzv. cikánské legitimace (držitelé byli nuceni odevzdat občanský průkaz a legitimovat se pouze cikánskou legitimací). Prováděcí vyhláškou k tomuto zákonu byla navíc stanovena města, do kterých měli držitelé této legitimace zakázaný vstup (Praha, Brno, některá lázeňská města). Do roku 1938 bylo vydáno asi 36 000 cikánských legitimací. Už v době svého vzniku byl zákon vnímán částečně kriticky kvůli svému diskriminačnímu charakteru. Nucená evidence postihla zejména skupiny českých, německých a olašských Romů, pro které byl kočovný anebo polousedlý způsob života tradičním způsobem obživy. Koho se zákon bude týkat, určovali z velké míry lokální úředníci a četníci, kteří do evidence zařazovali také Romy, jež z hlediska legislativy jako cikáni vůbec nežili. Zákon také pro svou nepřesnou definici umožňoval postihnout i osoby, které vykazovaly znaky osob žijících po cikánském způsobu, ale nebyly Romové.
_____
(1) Pokuste se vysvětlit pojem, použijte všechny dostupné vyhledávací nástroje (literatura, internet)
(2) Více např. zde.
(3) Zákon 117/1927 Sb. o potulných cikánech a osobách žijících po cikánském způsobu platil od roku 1927 až do roku 1950.
V březnu 1939 se část československého území stala oficiálně okupovaným územím Německa. Vznikl autonomní Protektorát Čechy a Morava. Romské obyvatelstvo bylo po ústrcích české společnosti, jež balancovaly na hraně základních lidských práv a svobod, postupně podrobováno říšským úředním předpisům, jež směřovaly od diskriminace až po přímou rasovou perzekuci a končily transportem do vyhlazovacích koncentračních táborů. Romové byli pod úředním dohledem a poměrně podrobnou evidencí, což později významně přispělo k podchycení (téměř) všech Romů žijících tehdy na území Protektorátu a jejich osudu.
Ještě těsně před německou okupací Československa (tj. zřízením Protektorátu) vláda schválila výstavbu dvou kárných pracovních táborů (v Čechách Lety u Písku a na Moravě Hodonín u Kunštátu), které byly určené pro nepracující dospělé muže, Romové tvořili 10 – 25 % z celkového počtu. Na začátku roku 1942 byly tábory změněné na sběrné, což bylo odrazem vládního nařízení o preventivním potírání zločinnosti (vztahovalo se na tzv. asociály) (4) a po pěti měsících se charakter obou táborů definitivně změnil na místo koncentrující Romy před transportem do Osvětimi či jiných táborů. Na obou místech tak vznikl. tzv. cikánský tábor. Soupisem všech „Cikánů a cikánských míšenců“, jež proběhl 1.- 3. srpna 1942, bylo po uplatnění rasových kritérií podchyceno 6500 Romů a romských míšenců. Přibližně 1300 z nich bylo posláno do tábora v Letech u Písku, stejný počet pak do Hodonína u Kunštátu. Více než polovina zbývajících romských rodin byla v několika transportech rovnou poslána do Osvětimi, odkud se drtivá část z nich už nikdy nevrátila.
V obou táborech na území Protektorátu velice brzy propukla tyfová epidemie. Kapacita táborů byla mnohonásobně překročena (původně určené pro cca 300 lidí). Vedením a chodem tábora byli pověřeni čeští četníci, v čele s velitelem Josefem Janovským.
Katastrofální hygienické a stravovací podmínky, za které plně odpovídalo vedení tábora, zapříčinily vysokou úmrtnost zejména zde vězněných dětí. Kromě neustálého hladu, zimy a tvrdé práce byli vězni často biti a týráni.
Vzpomínky pamětnice, uvězněna v Letech jako 10letá:
„Na práci v lese jsem měla hlídat nějaký kluky a voni mně utekli, z trestu jsem tam dostala pětadvacet na zadek a přes záda – pendrekem, před mámou, přede všema, českej četník mě mlátil. Pak mě dali do vozu cikánskýho, co byly ty mrtvoly, tak tam mě dali ležet, tři dny bez jídla. Já řvala, křičela, plakala mami, mami, tady jsou mrtvoly, já se bojím, byla jsem dítě. Bála jsem se, že mě ti mrtví budou strašit…“
Vzpomínka pamětníka uvězněného v Letech jako 12letého:
„…viděl sem případ, že tam sežral kluk krysu. …měli sme hroznej hlad.“
Zhruba 300 lidí zemřelo už v táboře v Letech, stejný počet i v Hodoníně. Další byli transportováni do Osvětimi a jen malá část vězňů z tábora se zachránila.
_____
(4) Preventivní potírání zločinnosti znamenalo uvěznění těch, kteří by z pohledu úřadu/četníků mohli v budoucnu páchat trestné činy; jedním z míst takové preventivní vazby byl tábor v Osvětimi.
Po skončení druhé světové války se Romové a Sintové (5) přeživší nacistickou perzekuci začali vracet domů. Kromě bývalých vězňů koncentračních táborů se začaly vracet také desítky Romů a Sintů, kteří přežili okupaci v úkrytu na Slovensku, i hrstka těch, co přežili na území Protektorátu díky přátelům či příbuzným z řad majority, jež se „svých Romů“ zastali, a zabránili tak jejich deportaci. Z původního počtu 6500 protektorátních Romů zahrnutých v roce 1942 do soupisu se po květnu 1945 vrátilo do svých domovů přibližně 600 lidí. V zuboženém fyzickém i psychickém stavu, po zdrcujících ztrátách svých rodin své domovy však mnohdy již nenašli. Majetek zanechaný v domcích při deportacích byl rozprodán ve veřejných dražbách, zbytek materiálu byl pak nezřídka rozebrán či zničen bývalými sousedy. Vedle těchto existenciálních těžkostí a nenahraditelné ztráty velké části svých rodin ovšem naráželi i na nevůli místních obyvatel opětovně přijímat své původní sousedy.
Například do Uherského Ostrohu se z původních padesáti předválečných romských obyvatel vrátilo z koncentračního tábora pouhých sedm osob. Z jejich neočekávaného návratu se v obci vyvinul problém, jenž vyústil do silných protestů místních a sepsání petice proti ubytování Romů v jejich blízkosti z důvodu „nemravného způsobu života“. V některých obcích se bránilo opětovnému přijetí Romů návrhem pro zřízení nového koncentrování „cikánů“ v táborech, jelikož „se cikáni přes to všechno utrpení, které prožívali, nikterak nepolepšili a větší část se štítí práce, kradou atd.“. Takový návrh sepsal například už v roce 1945 přednosta místního úřadu obce Bojkovice (do které se z původních více než sto Romů vrátili celkem dva lidé), k němuž se připojily další čtyři jihomoravské obce.
Samotní přeživší reagovali na vzniklou nepříznivou situaci různým způsobem. Určitá část se ze strachu před dalšími možnými důsledky z přiřazené identifikace „cikán“ snažila co nejvíc „splynout“ s okolním obyvatelstvem. Přeživší svou válečnou historii se svou novou rodinou nechtěli sdílet, nejen pro samotné připomínání utrpení, ale také proto, aby své děti nevystavovali dalšímu případnému pronásledování.
Čeněk Růžička vzpomíná: „Moje maminka, přestože byla v tomto koncentráku se svou celou širokou rodinou za neuvěřitelných podmínek vězněna, mi o existenci tohoto místa nic neřekla a ani otec ne. Báli se, aby mě nezavřeli. Maminka měla z občanů této společnosti za první republiky strach, bála se jich za protektorátu a nepřestala se bát ani po převratě.“
Na druhé straně byla mezi přeživšími taky část Romů, kteří se rozhodli aktivně vystupovat jako romští představitelé. Mezi nimi byl například i Tomáš Holomek, jež hned v roce 1946 navázal na své přerušené studium práva a úspěšně ho ukončil.
Po skončení druhé světové války připravilo Československo tzv. program národní očisty, v rámci kterého měli být potrestáni všichni „nacističtí zločinci, zrádci či jejich pomahači“. V případě holokaustu Romů a Sintů však ani po válce nebyla uznána rasová podstata zločinů, které vedly k téměř úplné likvidaci romského obyvatelstva v českých zemích. Ani v jednom případě Československý stát nezahájil bez vnějších podnětů vyšetřování např. vůči dozorcům odpovědným za situaci v Letech u Písku a Hodoníně u Kunštátu. Ve společnosti pořád panovala představa o Romech jako asociálech či kriminálních živlech, což ovlivnilo také další pozdější vývoj v Československu.
_____
(5) Němečtí Romové žijící na československém území
Na místo bývalého tábora a jeho okolí, kde bylo provizorně pochováno několik stovek obětí, jezdili pravidelně přeživší a pozůstalí, jež měli přirozenou touhu uctít své příbuzné. V místech pohřebiště vztyčili velký dřevěný kříž a na nedalekém hřbitově, kde byla rovněž část obětí pochována, byla instalována pamětní deska. Začátkem 70.let však byla na místě bývalého tábora, jehož základy byly ještě pořád na povrchu patrné, postavena gigantická velkovýkrmna prasat.
V 90. letech, kdy se od základu měnilo politické nastavení a kdy byla největší ochota společnosti vyslechnout umlčené hlasy, se otevřelo téma bývalého tzv. cikánského tábora v Letech u Písku a jeho neutěšeného osudu. Sílící kritika neuznání perzekuce Romů z rasových důvodů i přítomnost vepřína v Letech nakonec vyústily do postavení památníku romským obětem tábora. Památník stojící na místě improvizovaného pohřebiště nedaleko bývalého tábora odhalil v roce 1995 tehdejší prezident Václav Havel. Ve svém projevu veřejně uznal romský holokaust jako rasovou perzekuci etnické skupiny, na které mají částečný podíl také Češi (6). Od té doby se každý rok 13.května pořádá na místě pietní akt k uctění památky obětí.
Dalších dvacet let trvalo, než byly vyslyšeny i hlasy pro odstranění vepřína, na které vláda, podle vlastních slov, neměla do té doby finance. Kromě aktivistů bojujících za důstojné uctění památky obětí se o místo zajímali také příznivci nacistických a protiromských hnutí, kteří vyjadřovali svůj nesouhlas s odstraněním vepřína a uznáním rasového pronásledování Romů za druhé světové války.
Po souhlasu o odstranění v roce 2016 převzalo areál do správy Muzeum romské kultury. Na místě bývalého tábora a pohřebiště byl proveden archeologický výzkum, který potvrdil místo masového hrobu a více přiblížil život a smutný osud vězňů v táboře.
V současné době (2020) probíhá veřejná architektonická soutěž, ze které ve spolupráci s pozůstalými vzejde návrh pro výstavbu nového památníku.
_____
(6) Přečtěte si celý projev V.Havla