METODIKA A DOKUMENTY KE STAŽENÍ
Romská literatura
Co je romská literatura? Kdo ji tvoří? Jaká díla jsou běžně zařazována do polic s romskou tematikou v knihovnách?
Se zařazením mají často obtíže také knihovníci, na trhu se totiž můžeme setkat jak s krásnou literaturou neromských autorů píšících “o Romech”, tak s literaturou z pera samotných Romů. A navíc zde máme odbornou romistickou literaturu převážně neromských autorů, která také může být mylně označena jako “romská literatura”.
Pro definici romské literatury jsou důležité tři faktory:
– krásná literatura psaná Romy (nikoliv neromskými autory)
– literatura psaná romsky (vzhledem k proměně jazykové situace romštiny v ČR i díla psaná Romy v češtině/slovenštině)
– romské téma (ne vždy platí, někteří romští autoři mají potřebu se vyjádřit i k obecným otázkám)
(Najdete pro všechny body konkrétní příklady?)
Zrod psané romské literatury se velice úzce pojí se vznikem a fungováním tzv. Svazu Cikánů-Romů (1969-1973), vůbec první romské společensko-kulturní organizace v Československu. Svaz Cikánů-Romů usiloval o zlepšení situace Romů a zastával názor, že na řešení se musí podílet i samotní Romové, a to současně s rozvojem romské kultury a jazyka. Od počátku svého založení vydával SCR vlastní časopis/zpravodaj, od roku 1970 pod názvem Romano ľil (Romský list). Právě zde dostali Romové prostor zveřejnit svá díla v romštině (1). Prvními články byly fejetony Tery Fabiánové.
Pro romskou literaturu bylo toto rozhodnutí vydávat romské texty ve veřejně přístupném periodiku na konci 60. let 20. století zcela přelomové. Romština fungovala do té doby pouze jako jazyk mluvený, nezřídka považovaný majoritním obyvatelstvem za pouhou hantýrku. O to vřeleji byly romsky psané texty přijaty romskými čtenáři. Byť byli Romové, kteří literárně tvořili už delší dobu (2), obvykle psali v češtině anebo slovenštině, tedy jazykem, který se naučili ve škole a četli v něm knížky. I když romštinu používali běžně a byla mnohdy jejich mateřským jazykem, nenapadlo je také romsky psát. Někteří naopak začali tvořit až po tom, co četli romské texty v Romano ľil.
Přečtěte si citát od Margity Reiznerové:
“Začala jsem psát před dvěma lety. Dostala se mi do rukou romská básnička od Tery Fabiánové – první romská slova, která jsem viděla napsaná na papíře. Byla jsem pyšná, že máme Terku Fabiánovou, která dovede tak krásnými slovy vyjádřit přesně to, co cítím i já, co se mi honí hlavou a kvůli čemu tolikrát nemohu ani usnout. V noci na mě dotírají otázky – kdo vlastně jsme? A tak jsem jednou vstala a ještě v noci jsem svůj sen zapsala. (…) Psala jsem romsky. Tera Fabiánová – i když ji osobně vůbec neznám – mi ukázala, že je možné romsky psát. A teprve teď, když píšu, vidím, jaká je romština krásná řeč.” (3)
V redakci se zanedlouho začaly hromadit příspěvky dalších romských autorů s prvními pokusy psát v romštině. Postupně se začala utvářet první generace romských autorů (4), mezi které patří zejména: Andrej Giňa, Tera Fabiánová, Andrej Pešta, Elena Lacková, František Demeter, Vojta Fabián.
I když velká část autorů do této chvíle nepsala, jejich díla nevznikala jen tak “z ničeho” – rodinné prostředí a stále živá lidová slovesnost (vyprávění v rodinách, pohádky, hádanky, říkanky, písně) byla inspirací, ze které píšící Romové čerpali a autorsky vycházeli. Ve svých textech zároveň reagují na aktuální změny v romské společnosti. Píší o rozpadu společenství, ztrátách tradičních hodnot, ale i potřebě uchovat a rozvíjet romštinu a romskou kulturu. V rámci emancipačního charakteru textů, který je ve velké části z nich patrný, stojí za zmínku fejeton Tery Fabiánové uveřejněný v Romano ľil, v němž se autorka přimlouvá k romským ženám a píše o jejich emancipaci v tradiční romské rodině.
Se zrušením Svazu Cikánů-Romů v roce 1973, který Romano ľil vydával, však přestala existovat platforma, kde by bylo možné své práce publikovat. Politická vlna asimilace prohlásila jakýkoliv projev romské kultury (včetně romštiny) za překážku společenského vývoje “občana cikánského původu”, proto byla prezentace literatury psané v romštině téměř nemyslitelná. Až do roku 1989, tedy v následujících šestnácti letech, se podařilo připravit pouze tři publikace, ve kterých dostali prostor romští spisovatelé. V roce 1979 to byl výbor romské poezie s názvem Romské písně/Romane giľa, v němž se podařilo publikovat básně autorů, kteří psali právě v době fungování SCR a vydávání Romano ľilu. V průběhu 70. a 80. let byly k vydání připravené další dva romsko-české sborníky prací (Nejkrásnější den/Jekhšukareder ďives, Kale ruži (Černé růže). K částečnému vydání došlo ale až v roce 1990.
Během 70. let se podařilo opět díky Mileně Hübschmannové prezentovat díla romských autorů na půdě Československého rozhlasu. V několika pořadech, které jsou dodnes v archivu ČRo k dispozici, předčítali tato díla přední čeští herci – Iva Janžurová, Viktor Preiss a další. V roce 1988 byla také v Československém rozhlase nastudována divadelní hra Eleny Lackové Žužika, která byla oceněna prestižní rozhlasovou cenou Prix Bohemia.
Přestože normalizace emancipační snahy Romů formálně umlčela, romské osobnosti si našly způsob, jak kulturně-společenský život udržovat nadále. Jako jediná sebeprezentace Romů byla v socialistickém Československu tolerovaná dramaticko-hudební produkce, a právě díky fungování romských folklórních souborů, kde se potkávaly romské osobnosti a aktivisti vzájemně se podporující v rozvoji kulturního života Romů, se k psaní dostaly i dvě výrazné postavy romského literárního hnutí – Margita Reiznerová a Ilona Ferková, mezi další patří Jan Rusenko, Helena Demeterová aj.
_____
(1) Na Slovensku vydal svou první sbírku Dezider Banga už v roce 1963, ovšem ve slovenštině.
(2) Např. Elena Lacková napsala a s obyvateli osady také nacvičila divadelní hru Horiaci cigánsky tábor už v roce 1946.
(3) M. Reiznerová, v: Kale Ruži. Hradec Králové 1990, s. 106
(4) Na podpoře romských autorů a vůbec vydávání literárních textů v romštině se významně podílela Milena Hübschmannová (1933-2005), která se romštině, kultuře a historii Romů věnovala od 50. let. V roce 1991 založila obor romistika na Filozofické fakultě UK v Praze, kde také po zbytek svého života přednášela.
Rok 1989 je druhým významným milníkem v historii romské literatury v ČR. V tomto porevolučním období, kdy v celé společnosti panovala euforie z nově nabyté svobody, měli Romové ve své emancipaci konečně uvolněné ruce. V 90. letech se založilo poměrně velké množství romských časopisů (5), ve kterých dostávali romští autoři prostor se literárně vyjádřit. Pod vedením Margity Reiznerové vzniklo také samostatné romské nakladatelství Romaňi čhib (Romský jazyk), povídky a básně romských spisovatelů podpořilo i několik českých profesionálních nakladatelství, např. Triáda, Signeta, Apeiron, G plus G (6).
Romská literatura se tak postupně stává – i když spíše pro užší okruh svých zájemců – samozřejmým pojmem.
Na přelomu tisíciletí některá romská periodika zanikla, a tak ubyl prostor věnovaný romské literatuře. Na scéně se však objevují noví autoři bez propojení s předchozími generacemi autorů, kteří ve své tvorbě opouští folklór a přichází s autorskou tvorbou – přibývá počet autorů schopných prorazit u zavedených nakladatelů s publikováním vlastní tvorby, např. Erika Oláhová: Nechci se vrátit mezi mrtvé (Triáda, 2004), Matné zrcadlo (Triáda, 2007), Gejza Horváth: Trispras (G plus G, 2006), Irena Eliášová: Naše osada (Krajská vědecká knihovna Liberec, 2008), Eva Danišová, Iveta Kokyová, Jana Hejkrlíková, Irena Eliášová: Slunce zapadá už ráno (Knihovna Václava Havla, 2014), Nakladatelství Argo – překlady stěžejních děl zahraniční romské literatury, např. Matéo Maximoff: Sudba ursitorů, 2008, Ceija Stojka: Žijeme ve skrytu, 2009.
V roce 2007 vychází unikátní antologie prozaických textů romských autorů Čalo voďi/Sytá duše, kterou vydalo Muzeum romské kultury. Obsáhlá dvojjazyčná publikace nabízí jeden z nejreprezentativnějších a nejpestřejších výběrů romských děl, přičemž jejich řazení je chronologické podle doby, ve které se samotný děj odehrává, od mytologického “kdysi dávno”, přes druhou světovou válku a poválečné období v Čechách a na Moravě, až po povídky odehrávající se v komunistickém Československu či reflektující polistopadové migrace.
_____
(5) Romano lav (Romské slovo), Lačho lav (Dobré slovo), Romano gendalos (Romské zrcadlo), Romano kurko (Romský týden) a další.
(6) V roce 1991 byl Milenou Hübschmannovou založen také obor romistiky na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy, a romskými intelektuály i Muzeum romské kultury v Brně. Na obou místech vznikl prostor k systematické podpoře romské literatury a to díky odborným romistickým časopisům: Romano džaniben (Romské vědění/Romistika) a Bulletin Muzea romské kultury, které vychází dodnes.
Jedním z největších úskalí, se kterými se romská literatura musí potýkat, je její distribuce, tedy úsilí dostat dílo od autora ke čtenáři. K co nejvíce čtenářům, neromským i romským. Přestože knihy romských spisovatelů vychází v renomovaných nakladatelstvích, nezůstává dost prostředků k jejich větší propagaci, nedostává se tak k širšímu okruhu běžných čtenářů.
V roce 2010 tak přišlo sdružení ROMEA s projektem využívajícím svůj multimediální prostor a jeho sledovatele k podpoře romské literatury. Ve speciální rubrice Šukar laviben le Romendar/Romové píší… bylo na stránkách romea.cz publikováno celkem 36 děl šestnácti romských autorů z České a Slovenské republiky, včetně jejich osobních medailonů (7). Po skončení projektu se jeho koordinátoři rozhodli v rozjeté spolupráci pokračovat a využít výhody internetu. V roce 2012 bylo založeno elektronické nakladatelství Kher. Od svého fungování do současnosti vydali několik knih v elektronické podobě, volně ke stažení (např. sborník pohádek Otcův duch, 2012, Irena Eliášová: Listopad, 2013), kde dostávají prostor také začínající autoři. Na pokračování byl publikován milostný román Judity Horváthové: On je ten pravý (2017). Nakladatelství usiluje ale také o vydávání tištěné formy knih romských spisovatelů. V roce 2018 vyšla romsko-česká knížka Ilony Ferkové: Ještě jedno, Lído! Kaštánkovy příběhy z herny / De mek jekh, Liďo! Kaštankuskre vakeribena andal e herňa.
Na základě výzvy ke psaní duchařských povídek, kterou Kher zveřejnilo, se přihlásili romští autoři s desítkami svých prací. Výběr těchto hororek – duchařských povídek publikovalo nakladatelství v tištěné podobě pod názvem O mulo! Povídky o duchách zemřelých v roce 2019. Stejně jako většina ostatních sborníků romských autorů je i tento dvojjazyčný čili psaný v romštině a češtině, i když ne u všech autorů – v závislosti na jejich preferencích a jazykových schopnostech (8).
_____
(7) 1 Renáta Berkyová (*1985, Rimavská Sobota – SR), Pavla Cicková (*1958, Zvolen – SR), Emil Cina (*1947- 2013, Praha – ČR), Eva Danišová (*1959, Ústí nad Orlicí – ČR), Irena Eliášová (*1953, Nová Dedina – SR), Ilona Ferková (*1956, Rokycany – ČR), Jana Hejkrlíková (*1959, Toužim – ČR), Gejza Horváth (*1948, Písečné – ČR), Jan Horváth Döme (*1959, Bílovec – ČR), Iveta Kováčová (*1963, Kadaň – ČR), Monika Kováčová (*1984, Modrý Kameň – SR), Karol Lazár (*1958, Čakajovce – SR), Erika Olahová (*1957, Zvolen – SR), Martin Oláh (*1984, Prešov – SR), Vlado Oláh (* 1947, Stropkov u Svidníku – SR; † 2012, Praha), Zlatica Rusová (*1951, Kameňany – SR).
(8) Někteří autoři píší a tvoří v romštině, pak teprve překládají do majoritního jazyka. Jiní upřednostňují i když je třeba romština v jejich rodinném prostředí pořád užívána, spíše češtinu jako primární literární jazyk.