Po skončení druhé světové války se Romové a Sintové (5) přeživší nacistickou perzekuci začali vracet domů. Kromě bývalých vězňů koncentračních táborů se začaly vracet také desítky Romů a Sintů, kteří přežili okupaci v úkrytu na Slovensku, i hrstka těch, co přežili na území Protektorátu díky přátelům či příbuzným z řad majority, jež se „svých Romů“ zastali, a zabránili tak jejich deportaci. Z původního počtu 6500 protektorátních Romů zahrnutých v roce 1942 do soupisu se po květnu 1945 vrátilo do svých domovů přibližně 600 lidí. V zuboženém fyzickém i psychickém stavu, po zdrcujících ztrátách svých rodin své domovy však mnohdy již nenašli. Majetek zanechaný v domcích při deportacích byl rozprodán ve veřejných dražbách, zbytek materiálu byl pak nezřídka rozebrán či zničen bývalými sousedy. Vedle těchto existenciálních těžkostí a nenahraditelné ztráty velké části svých rodin ovšem naráželi i na nevůli místních obyvatel opětovně přijímat své původní sousedy.
Například do Uherského Ostrohu se z původních padesáti předválečných romských obyvatel vrátilo z koncentračního tábora pouhých sedm osob. Z jejich neočekávaného návratu se v obci vyvinul problém, jenž vyústil do silných protestů místních a sepsání petice proti ubytování Romů v jejich blízkosti z důvodu „nemravného způsobu života“. V některých obcích se bránilo opětovnému přijetí Romů návrhem pro zřízení nového koncentrování „cikánů“ v táborech, jelikož „se cikáni přes to všechno utrpení, které prožívali, nikterak nepolepšili a větší část se štítí práce, kradou atd.“. Takový návrh sepsal například už v roce 1945 přednosta místního úřadu obce Bojkovice (do které se z původních více než sto Romů vrátili celkem dva lidé), k němuž se připojily další čtyři jihomoravské obce.
Samotní přeživší reagovali na vzniklou nepříznivou situaci různým způsobem. Určitá část se ze strachu před dalšími možnými důsledky z přiřazené identifikace „cikán“ snažila co nejvíc „splynout“ s okolním obyvatelstvem. Přeživší svou válečnou historii se svou novou rodinou nechtěli sdílet, nejen pro samotné připomínání utrpení, ale také proto, aby své děti nevystavovali dalšímu případnému pronásledování.
Čeněk Růžička vzpomíná: „Moje maminka, přestože byla v tomto koncentráku se svou celou širokou rodinou za neuvěřitelných podmínek vězněna, mi o existenci tohoto místa nic neřekla a ani otec ne. Báli se, aby mě nezavřeli. Maminka měla z občanů této společnosti za první republiky strach, bála se jich za protektorátu a nepřestala se bát ani po převratě.“
Na druhé straně byla mezi přeživšími taky část Romů, kteří se rozhodli aktivně vystupovat jako romští představitelé. Mezi nimi byl například i Tomáš Holomek, jež hned v roce 1946 navázal na své přerušené studium práva a úspěšně ho ukončil.
Po skončení druhé světové války připravilo Československo tzv. program národní očisty, v rámci kterého měli být potrestáni všichni „nacističtí zločinci, zrádci či jejich pomahači“. V případě holokaustu Romů a Sintů však ani po válce nebyla uznána rasová podstata zločinů, které vedly k téměř úplné likvidaci romského obyvatelstva v českých zemích. Ani v jednom případě Československý stát nezahájil bez vnějších podnětů vyšetřování např. vůči dozorcům odpovědným za situaci v Letech u Písku a Hodoníně u Kunštátu. Ve společnosti pořád panovala představa o Romech jako asociálech či kriminálních živlech, což ovlivnilo také další pozdější vývoj v Československu.
_____
(5) Němečtí Romové žijící na československém území