Romština, tedy romský jazyk (e romaňi čhib), patří do rodiny indoevropských jazyků, je příbuzný například s hindštinou, marvárštinou či paňdžábštinou. Do stejné jazykové rodiny patří i jazyky slovanské či germánské. Je však jazykem indickým, proto se od češtiny či němčiny výrazně liší. Evropští Romové opustili Indii před více než tisícem let, a tak se pochopitelně romština vyvíjela jinak, než ostatní indické jazyky – patří do skupiny novoindických jazyků.

Během staletí se u různých skupin Romů začala řeč vzájemně odlišovat, možná už z Indie odcházely různé skupiny s určitými odlišnostmi v jazyce, proto dnes existují různé dialekty (nářečí) romštiny. Některé jsou si blízké, jiné dost vzdálené. V každém romském dialektu existuje určité množství přejímek, nelze tedy říct, že by některý z dialektů romštiny byl původnější než některý jiný. Například někteří Romové věří, že olašská romština je v porovnání s romštinou slovenskou archaičtější. Ve skutečnosti olašská slova vnímaná jako původní jsou často pouze přejímkami z rumunštiny, např. luma (svět).

Stejná věta se v podobných dialektech liší jen v drobnostech, zatímco ve vzdálenějších může být vzájemně nesrozumitelná, a i v jednotlivých dialektech existují místní rozdíly ve výslovnosti i slovní zásobě:

Mimo to jsou skupiny Romů (například angličtí Romanichals, skandinávští Kale nebo španělští Calé), kteří ke komunikaci používají kromě majoritního jazyka tzv. pararomštinu, vzniklou smísením gramatiky jazyka dané země a romských slov. Nejde o mateřský jazyk ani o etnolekt, spíše o tajný nebo symbolický jazykový kód, který se příslušníci skupiny učí často až v dospívání.

Na území Čech nejvíce Romů hovoří severocentrálním („slovenským“) dialektem romštiny (70-80%), dále olašským (10%) a jihocentrálním („maďarským“) dialektem (5-10%).