V 1. polovině 20. století na území ČR převládal v romštině dialekt český, moravský a sintský (německý). Během druhé světové války došlo ke genocidě Českých a Moravských Romů (velké písmeno užito, protože jde o název subetnické skupiny). Z původního počtu přibližně 6500 Romů nepřežilo řádění německých nacistů a jejich českých pomahačů téměř 6000 osob, tedy přes 90 % Romů. Přeživší a jejich následné generace se jazykově asimilovali (tj. svůj původní jazyk již aktivně nepoužívají a hovoří majoritním jazykem). Původní dialekt dnes můžeme znát už jen díky tehdejším příručkám a slovníkům, či unikátnímu romskému překladu Skutků apoštolských, který vytvořil Moravský Rom Antonín Daniel v roce 1936.

Romský etnolekt češtiny

Po skončení 2. sv. války došlo k hromadným přesunům Romů ze Slovenska za prací na území Čech a Moravy, v menší míře přicházeli do Čech také Romové olaští. Zatímco olaští Romové hovořili především romsky a s ostatními skupinami obyvatel se příliš nestýkali, Romové ze Slovenska byli obvykle bilingvní, tj. ovládali dva jazyky: romštinu a slovenštinu. Češtině rozuměli, ale byla pro ně cizím jazykem, kterému se učili zejména od svých spolupracovníků a sousedů. Málokdy šlo o spisovný jazyk na vyšší úrovni, spíše o hovorový s mnoha slangovými a vulgárními výrazy. Rodičům bylo zakazováno hovořit na děti romsky, tedy původní, bohatou mateřštinou. Pokud podlehli nátlaku, hovořili na děti směsicí tří různých jazyků, a ty pak neovládaly dobře ani jeden z nich. Výsledkem je tzv. romský etnolekt češtiny, který je tvořen kombinací slovenských a českých slov (často nespisovných), zčásti naroubovaných na gramatické zákonitosti romštiny – podobně jako se to stává každému, kdo se učí cizí jazyk. V některých rodinách se tento etnolekt stal svým způsobem novou mateřštinou a předává se na další generace. Typické odlišnosti od standardní češtiny jsou v přízvuku (podle vzoru romštiny na předposlední slabice), výraznější intonaci, záměně určitých hlásek (Ž namísto Ř), ale zejména v interferenci (ovlivnění) slov i gramatiky těchto jazyků. Ta se ovšem může objevit i v projevu Romů, kteří jsou plně bilingvní. Například v romštině slovo baro může nést více významů: velký, dlouhý, hluboký, vysoký, ale také příslovce velmi. Z toho pak mohou vznikat nepřesná vyjádření typu: „Ona má velké vlasy.“ Potíže může činit správné určení rodu (v romštině je slunce, cesta či voda mužského rodu, naopak oko, jazyk nebo vítr rodu ženského; střední rod romština nemá). Slovesa mohou mít jiné významové pole, jako třeba sloveso anel – (při)nést, (při)vést, (při)vézt, díky čemuž pak vznikne věta „Přinesli jsme syna do školy.“ V češtině neexistující 8. pád i rozdílné užití ostatních pádů a předložek také způsobuje potíže: „Jsem starší od svojí sestry.“, „Sněz polévku se lžící.“, „Budu hrát fotbal bráchou.“ apod. Romové měli příležitost navazovat sociální vztahy spíše s nižšími sociálními vrstvami příslušníků majority, díky čemuž je u Romů obecně posunutá hranice vnímání vulgárnosti některých slov. Ta, která jsou v češtině považována za „sprostá“, Romové tak silně nevnímají, přestože tatáž slova v romštině by nikdy před váženými osobami či osobami druhého pohlaví nevyslovili.

Jako se neposmíváme někomu, kdo dělá chyby v cizím jazyce, je stejně hloupé vysmívat se Romům, kteří se podobných chyb dopouští v češtině. Vhodným řešením je přistupovat k etnolektu jako ke svébytnému nářečí, které je ve svém referenčním rámci plně funkční. V takovém pojetí není třeba mluvit o chybách, ale o rozdílech, a při vyučování češtiny jen upozorňovat, v jakém prostředí je použití etnolektu na místě a kde je vhodnější použít spisovný výraz.

Romské obrození a novodobý rozvoj romštiny

V době tzv. Pražského jara a zejména od pádu komunismu došlo u nás k prvnímu etnoemancipačnímu procesu (obrození romštiny a romské kultury). Romština, která byla do té doby předávána pouze ústně, se v roce 1971 dočkala své první kodifikace (sjednocení písemné podoby jazyka). Vychází ze severocentrálního (slovenského) dialektu a dnes se hojně užívá v romské literatuře, která vzniká na území Česka a Slovenska. (Další pokus o kodifikaci romštiny představil v roce 1990 Marcel Courthiade. Jeho cílem bylo nalezení společného „mezinárodního“ dialektu. Jeho kodifikace byla oficiálně přijata Mezinárodní romskou unií, avšak zatím našla především formální uplatnění, v literatuře či běžném užití nikoli.)

Zejména díky podpoře české lingvistky a romistky doc. Mileny Hübschmannové, která se v kodifikaci severocentrální romštiny angažovala především, našli romští autoři odvahu a prostor publikovat knihy a tiskoviny ve svém rodném jazyce. Po několika letech, v době normalizace, byla však tato možnost opět uzavřena a zůstala nedostupná až do pádu komunismu v roce 1989. Od té doby vyšlo již mnoho kvalitních romských literárních děl, byl vydán Romsko-český a česko-romský slovník i učebnice romštiny.

Současný stav romštiny na území ČR

Romština zažila několik období, kdy byla tvrdě potlačována a zakazována (např. za vlády Marie Terezie a později v době komunismu). I z toho důvodu dnes romsky plynule mluví především starší generace; současná mládež a děti často romsky rozumí, ale samy považují za svou mateřštinu češtinu a romsky ovládají spíš jednotlivá slova, fráze, případně texty písniček. Ve větší míře se romština jako živý jazyk zachovala u olašských Romů.

Mnoho vzdělaných Romů usiluje o zachování jazyka. Angažují se ve vydávání romských periodik, spravují webové stránky a profily na sociálních sítích nebo pořádají literární soutěže v romském jazyce. Díky Chartě menšinových jazyků, kterou Česká republika podepsala v roce 2000, je romský jazyk pod ochranou a podporou státu, v romštině vycházejí knihy a romština se vyučuje i na vysokých školách. Romština tak může i nadále zůstat bohatým a živým jazykem.